Že chirurgie není pro ženy? Matka s dcerou jako lékařky v mamologické poradně dokazují opak
Na Chirurgické klinice Pardubické nemocnice, která letos slaví 20. výročí, společně
pracují dvě lékařky se stejným příjmením – Mergancová. Není to náhoda – Jindřiška je maminkou Jany. Jaké to je být společně na jednom pracovišti, konkrétně v mamologické poradně, nám prozradily v následujícím dvojrozhovoru.
Čeho si nejvíc ceníte na své práci na Chirurgické klinice Pardubické nemocnice, která letos slaví 20. narozeniny?
Spokojených pacientů – snažíme se onkologicky nemocné pacienty vracet zpět do běžného života v plné fyzické i psychické kondici. Neocenitelná je fungující spolupráce celého mamárního týmu, který je komunikativní, optimistický, kreativní a kde má své nezastupitelné místo kromě nás, chirurgů, radiační a klinický onkolog, radiodiagnostik, patolog, onkopsycholog a externě spolupracující rehabilitační lékaři, fyzioterapeuti a lymfologická ambulance.
Co byste klinice popřály do dalších let?
Dostatek personálu a kvalitního přístrojového vybavení. A samozřejmě i finančních zdrojů ????.
Co rozhodlo o tom, že jste se staly lékařkami? Přemýšlely jste i o jiné profesi?
Jindřiška: U mě bylo rozhodnuto již v předškolním věku. Díky dětem souseda lékaře jsem si již od mala hrála na dvorku s injekčními jehlami a stříkačkami a léčila plyšáky. Napíchala jsem je vodou a pak celý den sušila na šňůře, zachraňovala jsem zmírajícího vrabčáka elektrošoky vsunutím nožiček do elektrické zásuvky a na chirurgii jsem šla jako správný chirurg přes mrtvoly – dva roky předtím jsem pracovala na patologii a předtím rok na anatomii.
Jana: Já ve svém rozhodnutí nebyla tak důsledná. Odmalička jsem přemlouvala mamku, ať nechodí do práce léčit babičky a dědečky, ať je se mnou doma. A odmalička jsem tvrdila, že budu studovat cokoliv kromě medicíny. Na střední škole mě bavila biologie a chemie a taky basket, který mě držel v Hradci králové, takže výběr školy byl ovlivněn tímto. A když jsem hledala v rodinných kronikách a matrikách a našla s naší rodinou spojený cech obuvnický a řeznický, zůstala jsem vlastně i podle předků u řemesla.
V čem je podle vás největší kouzlo chirurgie?
Jindřiška: Je to obor, který nutí k rychlému zvážení všech okolností a okamžitému rozhodnutí se snahou, aby pacient dopadl co nejlépe.
Jana: Všichni muži říkali a někteří to tvrdí stále, že chirurgie není pro ženy. Nejdříve argumentovali, že ženy nejsou tak šikovné, ale nakonec uznali, že jsou většinou šikovnější a pečlivější. Pak, že nejsou tak psychicky odolné, ale teď přiznávají, že spousta žen zvládá psychický tlak stejně jako muži a leckdy lépe. A ukazuje se, že jsou i pracovitější a svědomitější. Stačí se podívat, kolik mužů dostuduje lékařskou fakultu a kolik z nich si vybere chirurgii jako svůj obor. Jsou to hlavně absolventky, které se dnes hlásí na chirurgické obory. Kouzlo je tedy v tom, že máte možnost přesvědčit ostatní, že se mýlí. Že je to obor pro vás, i když vás už od studií od chirurgie zrazují a pokračují v tom i po nástupu do práce.
Jaké byly vaše začátky?
Jindřiška: Cesta k oboru byla trnitá. V mužském kolektivu mi bylo dáváno najevo, že mezi ně nepatřím. Byla jsem vypsaná na asistence všech operací klidně na více sálů najednou. Bez ohledu na rodinu a malé dítě, které jsem měla doma, jsem sloužila více ambulantních služeb než kolegové. Sama se divím, že jsem to vůbec přežila.
Jana: Po neshodách s tehdejším přednostou Chirurgické kliniky jsem společně s dalšími 34 lékaři odcházela z Fakultní nemocnice Hradec Králové a moje kroky směřovaly do Pardubic, kde jsem v tu dobu už čtyři roky žila s přítelem. A tím, že mamka přišla jako zkušený mamární chirurg za mnou do Pardubické nemocnice a za ní i spousta pacientek, pracovala jsem od začátku v týmu s ní. Kdoví, kde bych jinak skončila, možná jako jipkový lékař stejně jako moje tehdejší kolegyně. Takhle máme spolu na starost chirurgickou léčbu karcinomu prsu a nádorů kůže. Těch pacientů je tolik, že vlastně jinou elektivní léčbu nestíháme. Jak říká náš přednosta – jsme mimo systém.
Byla chirurgie vaším vysněným oborem?
Jindřiška: Ano, proto jsem šla přes mrtvoly ????.
Co může podle vás chirurgie nabídnout zájemcům o tento obor dnes?
Totéž, co v minulosti – krev, pot a slzy. Spoustu přesčasových hodin v práci, dlouhá stání u operačního stolu, probdělé noci ve službách i doma přemýšlením nad pacienty, dohady s opilými a agresivními pacienty a unavenými a vyčerpanými kolegy, obtížnost skloubení rodinného a profesního života (nejen děti, i partner se ptá – to už zase sloužíš?). Dalo by se říct, že nic hezkého. Ale kdo jednou zkusí a propadne kouzlu chirurgie, už nechce jinak. Snad se jednou chirurgie dočká, že bude mít více méně vyčerpaného personálu a vlastně, že vůbec nějaký personál bude.
Bez čeho si svůj profesní život nedokážete představit?
Jana: Bez hlídací babičky. Mám doma dvě děti, 8 a 9,5 let. A vlastně nevím, co je OČR, ani v době, kdy byly děti ve školkových letech více nemocné doma než v dětském kolektivu. V tomhle je babička k nezaplacení.
Jak se vám pracuje na stejné klinice? V čem je to výhoda a v čem nevýhoda?
Jindřiška: Tím, že jsem Janu vše učila, mi připadá, že asistuju sama sobě. Vím, co udělá a v čem ji můžu pomoct. S oblibou říkám, že jsem si svého asistenta musela porodit a vychovat sama.
Jana: Výhoda je v tom, že jsme zastupitelné, a všechno tak neleží jen na jednom doktorovi, domlouváme se, v době dovolených střídáme, aby byla péče o pacienty kontinuální. Ať už jde o zajištění poradny, komise, ambulance, operativy. No a nevýhoda? Už jste někdy třeba vařili se svojí mamkou? ???? Na druhou stranu, i když se třeba na sále pohádáme, je to vždy ku prospěchu věci a pacienta.
Stává se vám často, že si takzvaně „berete práci domů“, třeba na rodinná setkání, nebo se tomu snažíte spíše vyhýbat?
Jana: Odpovědí na tuhle otázku je citace mého taťky: „Tak už tu s vámi dvě hodiny sedím, pořád se o něčem bavíte a já vám nerozumím ani slovo.“
Kdy máte jako lékařky dobrý pocit ze své práce?
Když je pacient spokojený. Někdy má chirurg pocit z dobře odvedené operace, i když to nakonec pro pacienta dobře dopadnout nemusí. Karcinom prsu je ale „vděčný“ nádor, většina pacientek se zahojí, vyléčí a je dlouhodobě spokojená. V dispenzární poradně takové pacientky sledujeme 5 let po operaci, kde se o tom přesvědčujeme. Poradna je úžasná pozitivní zpětná vazba od pacientů. Po návratu z lázní nám třeba hlásí, že se na ně chodí dívat místní lékaři, hledají jizvu po operaci a říkají, že si dali chirurgové záležet. To nás přece musí pohladit po duši.
Co by správnému doktorovi nemělo chybět?
Empatie, úsměv, chuť a ochota. Měl by být schopný domluvit se nejen s pacientem, což není vždy jednoduché, ale i s kolegy blízkými i oborově vzdálenými (zdravíme internu ????). Ale k tomuhle musí být lékař odpočatý fyzicky i psychicky a zdravý.
Jaké jsou vaše koníčky?
Jindřiška: V mládí jsem odpovídala, že mým koníčkem je rodina. Kromě práce a rodiny jsem na nic jiného čas neměla. A to platí stále. Nemůžu koníčkem nazvat zahrádku a vaření, když to dělám z nutnosti.
Jana: Já to mám obdobně, jen ještě k rodině dodám přátele.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Jana: Na teplé babí léto, barevný podzim, chalupu a na Ježíška. Pořád k nám totiž chodí a nosí dárky a krásně nazdobený stromeček.
Jindřiška: Jednoznačně na důchod (dodává s úsměvem lékařka, která nyní začíná osmý rok důchodového věku při pracovním úvazku 0,8).