Lukáš Sákra, přednosta kliniky

Chirurg musí zvládnout rutinu, ale i stresující situaci, která může přijít ve vteřině, říká přednosta Chirurgické kliniky

Nejen o Chirurgické klinice Pardubické nemocnice, která letos slaví 20 let, ale také o tom, kdy se z absolventa stává lékař nebo o krásách i nástrahách jednoho ze základních oborů medicíny, pohovořil přednosta kliniky Lukáš Sákra.

Chirurgie má v Pardubické nemocnici jako jeden ze základních oborů tradici dlouhou jako nemocnice sama, tedy více než sto let. Chirurgická klinika však letos slaví 20 let. Jak vlastně z oddělení vznikne klinika?

Vždycky asi jde svým způsobem o nějakou souhru dobrých okolností, když se z takzvaně obyčejného chirurgického oddělení postupem času vyprofiluje oddělení, které provádí velmi dobrou chirurgii v celém rozsahu. Kliniky jsou pak obyčejně vázány na lékařské fakulty. Tím, že v Pardubicích vznikla Fakulta zdravotnických studií, mohla vzniknout také Chirurgická klinika, která oproti ‚běžnému' oddělení působí také jako vědecká, publikační a pedagogická základna. Na tom má určitě zásluhu i někdejší přednosta, pan docent Havlíček. Kromě toho je také důležité, že klinika má zakotvenou organizační strukturu, to znamená, že pod ní sice spadá celá řada oddělení, která mají samostatný primariát, ale organizačně je všechny zastřešuje jeden subjekt – klinika.

A jaký benefit má statut kliniky pro pacienta?

To, že klinika zastřešuje více oddělení, se projevuje ve službách, na jednotkách intenzivní péče nebo na operačních sálech ve velmi úzké vzájemné spolupráci. Jako příklad uvedu třeba chirurgii slinivky břišní – tu provádí chirurgické oddělení s oddělením cévní chirurgie, protože v případě slinivky se vždy jedná o složité operování v blízkosti velkých cév. Pravidelná kooperace s cévním chirurgem tak přináší obrovské možnosti. Benefit pro pacienta je tak jednoznačně v péči – výsledek totiž vždy garantuje tým. A čím je lepší tým, tím jsou lepší výsledky.

Prošla z vašeho pohledu za dobu své existence klinika nějakým vývojem?

Určitým vývojem určitě prošla a prochází. Ten vývoj bych nazval ‚uznání komunitou'. To znamená, že i ostatní pracoviště v republice uznají, že naše klinika něco umí, je kvalitní a že se dokážeme zařadit po bok dalších univerzitních a fakultních pracovišť.

A kdy k takovému uznání došlo v případě Chirurgické kliniky? A jak se to projevuje?

Myslím, že částečně již zhruba před deseti lety a stále k němu dochází. Uznání se projeví například tím, že se na nás obrací jiná pracoviště v souvislosti s nějakými speciálními operacemi, které jinde neprovádějí, a posílají nám svoje pacienty. Toto samozřejmě nepřichází ze dne na den a je to dlouhá práce, ale pro kliniku nebo jakékoli jiné pracoviště je to asi to největší uznání z odborného hlediska – když jiný odborník řekne „pošleme pacienta tam, protože tam to umějí líp“. Mým cílem tak je určitě toto zlepšovat a dále rozvíjet, dostávat pardubickou chirurgii do povědomí dalších pracovišť a pacientů.

A jsou oblasti, na které se právě Chirurgická klinika Pardubické nemocnice specializuje?

Zcela jistě je na klinice velmi dobrá chirurgie v základu, cévní i úrazová chirurgie. Máme také výbornou mamologii, což je oblast, která vyžaduje velkou pozornost, a věřím, že na velmi dobré úrovni se věnujeme kolorektální chirurgii a chirurgii rekta.

V čem je podle vás chirurgie zajímavá jako obor?

Určitě v pestrosti a tím, že je každý den jiný. Část chirurgie je taková, že pacientovi v podstatě hned prokazatelně pomůžete a ten výsledek je ‚hmatatelný' – po několika dnech pacient odchází domů s úlevou a vy vidíte, že jste mu pomohli, to je úžasné. Na druhou stranu, další část chirurgie je ta onkologická, tedy velice vážná a s dlouhodobými dopady.

V tomto oboru se pohybujete 25 let, vnímáte nějaké proměny?

Určitě ano. Je však potřeba se na to dívat dvěma pohledy. Tím prvním je, že manuální část chirurgie je v zásadě stále stejná. Pořád platí, že chirurg musí být manuálně zručný a jen těžko jím může být někdo, kdo si s nadsázkou řečeno při zavazování tkaničky zlomí ruku. Na druhé straně moderní technologie, například počítačově řízené elektrokoagulace, robotická nebo laparoskopická chirurgie a další přináší obrovské změny v technice operací. Dnes tak můžeme dělat operace, které jsme před 25 lety prostě nebyli schopni provést, protože na to nebyly technologie, možnosti ani vybavení. V tomto ohledu se chirurgie posunuje neskutečným způsobem. Vlastně to tak trochu kopíruje vývoj technologií obecně – dříve jsme si nedovedli představit, že bychom měli mobilní telefony, a dnes každý rok umí něco nového – a v chirurgii je to podobně.

Není náročné s tím udržet krok?

Je, hodně. Jeden chirurg vlastně není schopen všechno obsáhnout. Proto na operačních sálech funguje mimo jiné někdo, komu říkáme biomedicínský inženýr. Ten obsluhuje přístroje, jejich nastavení a tak dále.

Když už mluvíte o operačních sálech, jaké je to z pohledu chirurga prostředí?

Operační sál je velmi specifické prostředí. Je to prostředí, které je svým způsobem nabité stresem, v určitých chvílích – v případě nějaké akutní operace nebo výkonu, který nejde tak, jak by si člověk představoval – zde může být i velmi vypjatá atmosféra. Na druhou stranu je to také prostředí tak trochu nabité rutinou. Každá operace má své určité schéma a samozřejmě výsledek je nejlepší, pokud to dané schéma postupuje tak, jak má. Pokud to tak je, je to otázka stereotypu, kdy si povídáme, posloucháme hudbu a pracujeme rukama, ale stačí vteřina a v okamžiku se to může změnit ve velmi stresující prostředí. A chirurg musí zvládnout obojí. Nejsou to ale jenom chirurgové, je to celý tým – perioperační sestry, instrumentářky, anesteziologové a další, každý výkon je o týmové práci. Ve chvíli, kdy dojde na nějakou stresovou situaci, už nemůžete všem říkat, co se děje, co potřebujete a co se bude dít v následujícím okamžiku. Tam prostě všichni musí vědět, co se může zvrtnout a jak na to mají reagovat. Pokud se jedná o akutní výkon, kdy je pacient v kritickém stavu, je na to tým připraven od začátku, nicméně připravenost a ‚umění' personálu spočívá právě ve zvládnutí situací, které přicházejí nečekaně.

Kdybyste měl říct medikovi, který se teprve rozhoduje, jakou cestou se vydat, proč právě chirurgii, co by to bylo?

To je složitá otázka. Chirurgie na jedné straně přináší dřinu, nedá se dělat ‚od do'. Chirurg musí počítat s tím, že jeho den končí až ve chvíli, kdy je práce hotová. Na druhou stranu tento obor přináší obrovskou pestrost a pocit uspokojení z toho, že práce, kterou děláte, někomu pomůže. A na chirurgii je pozitivem to, že ten úspěch je často, jak jsem již zmiňoval, hmatatelný. Bohužel, na druhou stranu je pak hmatatelný i ten neúspěch. Za sebe však můžu říct, že pokud chce někdo prožít život tím způsobem, že každý den je jiný, ale že každý den bude dělat práci, která ho baví, tak je to právě ta chirurgie. Musím říct, že nepamatuji den, kdy by se mi nechtělo do práce.

Proč vy sám jste se vlastně stal lékařem – chirurgem?

Studium medicíny tak nějak vyplynulo samo. Otec byl chemik, ale mě chemie nebavila, takže k jeho zklamání jsem si ji ke studiu nevybral, stejně tak mě nebavila matematika ani žádný technický obor. Na medicíně jsem pak ve třetím ročníku, kdy jsme se dostali do praxe, pochopil, že právě medicína asi opravdu bude ono. A chirurgie byla tak trochu dílo náhody. Původně jsem se chtěl věnovat ortopedii. Na té však v té době nebylo místo, takže jsem byl půl roku na dětské chirurgii a pak jsem přešel na chirurgii dospělou.

A jak dnes vzpomínáte na své začátky? Je třeba nějaký moment, který ve vás dodnes zůstává?

Na začátky vzpomínám velmi dobře. Měl jsem štěstí na své učitele, přednosty a primáře, jako byl pan docent Šiller nebo pan docent Havlíček. Je zajímavé podívat se zpět na tu cestu, od momentu, kdy člověku po nástupu do praxe tak trochu spadne hřebínek, protože si uvědomí, že z té praktické stránky toho moc neumí, a postupně se začne vypracovávat hierarchií chirurgických výkonů až po moment, kdy začne samostatně operovat. To je určitě jeden z velkých posunů. Dalším posunem pak je, když operuje někdo jiný a vy jste za něj zodpovědný, třetím posunem je pak moment, kdy už nemáte, kdo by to za vás opravil. A tím momentem, na který vzpomínám, je určitě první operace, kterou člověk provádí sám a někdo jiný mu u toho asistuje.

Jak dlouho trvá, než se z absolventa stane chirurg, než se dostane sám k operaci?

Podle vzdělávacího systému to trvá pět nebo šest let. Nicméně aby si byl chirurg jistý a byl schopen operaci zopakovat a provést i za podmínek, které nejsou úplně příznivé, to trvá podstatě déle. A samozřejmě čím komplikovanější ty výkony jsou, tím ta doba je delší. Chirurgii se věnuji 25 let a stále se stává, že mě operace něčím překvapí, že je to něčím nové. Nicméně i ve chvíli, kdy chirurg po šesti letech umí provést operaci, neznamená to, že je hotový lékař. Umění mluvit s pacienty, uvědomovat si, že přicházejí do cizího prostředí, často jsou v největším stresu svého života, například s onkologickou diagnózou, umět správně vše vysvětlit, zůstat profesionální i v jejich těžkých chvílích – to je velmi náročné a každý lékař se to učí v podstatě neustále.

Zmínil jste umění mluvit s pacienty. Za jak důležitou komunikaci považujete?

Myslím, že ta komunikace by dnes měla probíhat na úplně jiné úrovni, než tomu bývalo dřív. Pacient si po prvním rozhovoru s lékařem většinou pamatuje jen malou část toho, co mu řekne, takže nejen, že je potřeba pacientům věnovat čas, ale je třeba jim ho věnovat opakovaně. Pokud jde někdo na operaci kýly, tak je to poměrně jednoduché, ale v případě, že má pacient závažnou diagnózu a je třeba doplněna onkologickou léčbou, jsme velmi rádi, pokud s námi komunikuje nejen sám pacient, ale když přijde i s rodinou – samozřejmě pokud to chce a souhlasí s tím. Je to časově náročné, ale právě pro onkologické pacienty máme speciální poradny, kde se jim tímto způsobem věnujeme, a myslím, že je to tak dobře.

Myslíte, že jsou díky informačnímu prostředí, ve kterém žijeme, pacienti informovanější, než byli dříve?

Asi ano a jsem za to rád. O nemocech vědí čím dál víc. Pokud je pacient alespoň základně v problematice orientován, dá se s ním velice dobře komunikovat a mluvit o tom, jaký postup v konkrétní situaci zvolíme. Nejhorší, co mohu od pacienta vyslechnout, jsou slova „já to nechám na vás“. To totiž znamená, že je pacient tak trochu odevzdán svému osudu, což je špatně. A já byl bych rád, kdyby se lidé zajímali a věděli ještě více. A to nejen v souvislosti s vlastní chorobami, ale především o to, jak jim předcházet.